 Znechucení Věci vypadají v pohodě, to se zdá
skvělý, jen se podívej, kdo jsme, je to tak
hloupý, ptáš se snad proč? Je to tak strašidelný, jen
se tomu podivíme. Vykročit si jen tak ven, otáčet se pořád dokola, jak vše začíná odznova, jak to končí
snem. Vykroč ze státu a
otoč se dokola, podívej se, kdo jsi, je to
překvapující, podívej se dobře, nejsi vůbec důležitý, jsi
tak nepatrný, nemůžeš nic dělat. Vykroč ze
Země, otoč se dokola a dokola, podívej se, kde
jsi, je to pěkně strašidelný. |  Pěšák Nekonečný
kruh nejistoty, zavítá k němu v ranním
nečasu, strasti lidského utrpení
dosáhnuty, navzájem se bouří v
povzdechu, názor prokletí, jenž naše viny
smývá, obětí mladost svou vzdal v
muka živá. Teď prchá pryč, má umřít dřív, vždyť nemá na výběr. Teď prchá
pryč, má bolestivý
smích, vždy ten rozmar krutých
her. Když žijeme v době změn, není šance tomu dát směr, přizpůsobení trvá věčně, jak jen to
zní směšně, můžu změnit chod
rýmu, a tak cítit lom
stesku. |
 Nicota Na pokraji propasti, bezedné a
temné, stojím tiše a nehybně sám. Pouhý jeden chybný krok, jeden
špatný pohyb a nekonečná temnota mi bude osudem. Prastaré ty schody byly, pod mým tělem
zříceny, teď jediná úzká římsa mne dělí od
prázdnoty. Už nemám v rukou sil, už mé
paže ochably, už pozbyl jsem nadějí, není jiné
řešení. Euforie z překrásného pádu pomalu v děs přechází, černá černější se stává, zvolna do mne
vchází. Temnější než temnota, prázdnější než prázdnota, jsou ta místa v hlubinách v
samém nitru světa, v těch mrazivých končinách. Děsivější než-li smrt je věčný pád
temnotou, bez šancí na spasení, nicota je mi
kledbou. |  Rozmar Jarní
kopretiny z lásky, ale jemu je to
jedno, pluje se svou milou v
loďce a ona se celou cestu
směje, zvedá svou slečnu, smích zní jeho snem, ona stoupá, když on dolů klesá, klesá. Jiný čas, jiný
den, sedí na kládě uprostřed
řeky a ona kameny hází, doufá, že se strefí, on o tom neví, píseň zní jeho snem, ona
stoupá, když on dolů klesá, klesá. Jiný čas, jiný den, nemá čas o nic se starat, jediné, co vidí, že on už tu není, roste pro jiného chlapce, tak kopretiny odcházejí. Tma na prahu
loučení, již není tváří ani
zrcadel, již není, co bylo
já, již není, co bylo
ty, není slov a není
čekání. |
 Kvílející
Bouře Nepřející počasí bouří, když skuhrající
šepot prosí, nechť je povzneseno jedno mládí, neboť zapadá
sluneční svit v dáli, a pak ten smělý pohled, vynahradí všechny
chvíle loutek, a poté ten strašný dohled, když zloba pohltí
koutek. Bezvládné lidské tělo, nechte ho tu ležet, ledové na dotek, nechte ho tu
spát, než-li se sami smrti bát, všechno bude zase
dobrý. Touha poznat onu radost, muka
dohnat svou slabost, není žádných ideálů, má srdce chladné
jako skálu, ale pak ten poslední déšť, zahladí jakoukoliv
lež, to prázdná bouře věru, jen otočená ve špatném
směru. Bezvládné lidské tělo, nechte ho tu smrdět ještě, promočené na kost, nechte ho tu
spát, on bál se smrti sám, všechno bude zase
dobrý. Ležící postava pod mostem, zoufalství se tady stává hostem, a pak usíná, a pak, pak už
nic. |  Satisfakce Na začátku
jsme skočili daleko, jak
lhostejné nám to bylo, a dostali
závrať, byl bych ještě
zůstal, zůstaňte ještě
dnes. Lidské sémě, hnus, skryjí racčí trus, racku, proč žiješ ve stínu? Proč
nevidíš na hladinu? A přistání teď
tvrdé, pocity stále
stejné, nýbrž přijímání
soucitné, jak to bylo
ironické, já nechám místo
ráje, dlouho dýchat a píseň bude
žít. Děláme vězení, perfektní pasti, žádné
volby, perfektní
sezení, rozpustilé
malby. |
