 Poslední Blázen Jsem obdařen
neschopností, cítit hněv a radost cizích lidí, proč se setkávám jen s hloupostí? Proč do nich
vidím? Chci být výjimečný, umět hýbat předměty myšlenkou, nejsem ani trochu
vděčný, žal zapiji pálenkou, zavři oči a přemýšlej. Doufáme v zázrak,
pochopení, kdy konečně uhodí blesk? Říční peřeje málo pění, svět ztratil svůj
lesk, není jen evoluce, ještě tu je degenerace, proč nepřijde revoluce? Napadá mě jen
socializace, tak zavři oči a přemýšlej. Zakuklená pastvina v oblacích, neobejde se bez
sněmu o sedmi poradcích. Ztrácí se ve světle nových ideí, a přece se zelená. Karmo! Buď na mě
hodná, vím, že nejsem výjimečný, vím, že jsi mi rovna, i když nejsem
výřečný, zase o něco starší nepoznám změnu, v hlavě mi straší, spát nemá cenu, máš zavřené
oči? Pro takového jako já, zde místo není, jsem na konci a na dně, máš dost toho čtení? Přec však
nedbám, s plným vědomím, skomírám. |  Mědiryt V očích máš krev, stékající na pevnou zem, vyvolanou strachem, ryzí frustraci tváří v
tvář, tvé naděje, tvé sny, tvůj ráj, ztrať trochu spánku a řekni, že jsi to zkusil. Vším tím proplujeme, je to moderní věk, o všechno se postarejme, o tyhle dluhy a vztek, příležitost
pozorovat odlišné lidi, odlišné
zločiny, pusť si televizi, ztlum si pulz, je v tom dobrý kurz, noc co noc, snové
podněty, odvrácené od reality, vše je drženo v pohybu, tak to riskni a odstup. Tady, cesta vede sem, změna rychlosti, změna stylu, scéna naškrtnuta na papíru, bez lítosti a po svém, příležitost
pozorovat odlišné barvy, odlišné
odstíny, ta území jsou vyznačena, za každou chybu, která kdy byla učiněna, převzal jsem vinu, den co den, radost
není, únava má své vysvětlení, vše je drženo v pohybu, tak to riskni a
odstup. |
 Ypsilon Vytáhl se do oblak, přes krátké chvíle bez
noci, pod očky kruhy měl a na zubech povlak, životní šťáva skápla na rameno, však zůstal stát
suše. Cítil se stále ponížen, přes dlouhé chvíle bez dne, zcela bloud, zcela
vytížen, požít hořkost drog, jenž jeho mysl smývá, obětí mladost svou vzdal v muka
živá, pro ten los prokletí, pátrat hloub v paměti, v jasném slunci bloudit
temnotou. Stoupá horským úbočím po vlčí stezce, našlapuje lehce a dýchá těžce, smysly jak čepel ostré
jsou, za jeho múzou ho odnesou a nabývají na síle. V ten zvláštní okamžik, poslední srdcervoucí výkřik
života, jeho sny, netuše mít, plýtvání časem je jistota, ztratit vůli chtít, už
nepovstanout, pouze zatraceně klesnout. Klesá horským údolím po vlčí stezce, dýchá lehce, našlapuje
těžce, smysly už ostřejší být nemohou. Vyřezávané ozdobné brány, otevřely nové rány, lidskou manou
pomazány, prohlubující strach, zapomenut v ozvěnách času. |  Depresivní Čas Žaludek sevřený v ocelové pěsti, srdce buší mu rychlostí kvapící, v duši chybí jeho pocit štěstí, denně přivázán na planoucí hranici, košile smáčená od studeného potu, a mysl zahalena v mlze, vytvořil si závislost na společném
životu, teď ho to bude mrzet. Se
smíchem, který bolí v uších, nabírá prsty
krev z jeho srdečního svalu, ty kosti potáhlé kůží zbarvené do červena, získávají sílu z tvého žalu. Odjíždíš z míst, které si nenavštívil, vzpomínáš na chvíle, které si nezažil, vztekáš se nad
osudem, se kterým ses smířil, vyprávíš o lidech, kterých sis nevážil. Páteř čnící z roztrhané páchnoucí
tuniky, mokvavé vředy na pleti nemyté, dávivý kašel, div hlenem se neudusí. Mělký dech s třesoucím se koncem, tkáň oslabená brzy již provlhne, romantické výjevy s hořkým puncem, tvé tělo už se
nepohne. |
