Today My Forest Is Dark:

Today My Forest Is Dark

Stavy změněného vnímání

Lidská bytost nucena chovat se dle předurčených regulí určenými vnějšími aspekty se opětovně snaží vyniknout, proniknout a obohatit společnost svým velkým egem. Příčinu nacházíme v uvědomělosti. Čím více se člověk stává uvědomělým, tím více musí být pro něj těžší zapadnout do velkého koloběhu života. Lidé žijící spokojeně, normálně a s pevnými cíli nemají potřebu vyniknout, protože cynismus nedovolí odporovat i soudit. Obrovskou roli hraje strach, jelikož představa inteligentnějšího tvora, který si ve vlastním domě, vlastním pokoji a vlastní posteli tahá za svoje nitky, jim dává pocit bezmoci a promarněného času. Síla jedince tak nepředstavitelná, i když falešná je nutí zlepšovat jejich bezvýznamný osud. Nic, opakuji nic, není předem dané.
Nepředstavitelnou škodu způsobuje smutek a žal proměňující se v bezmoc. Bezmoc se stává jednoduchým prostředkem k obviňování druhé strany. Druhou stranou je myšlena nejbližší realita similárního významu. Vzniká nám tak řetězový efekt končící u nejuvědomělejšího jedince. Tento člověk, pokud se dá říct člověk, dokáže prohlédnout naprosto vše, nedokáže však dělat nic. Jediná jeho možnost spočívá v napravení každého článku a to je zhola nemožné. Avšak nalézáme zde jednu prasklinu ve spořádaném chaosu, která se zdá být natolik absurdní, že ji není možné vyslovit z našich nepochopených úst. Možnost inspirace za pomoci vlastního neúspěchu. Ale vemte si v potaz neúspěch závislý na všech neúspěchách. Absurdita nám vyplívá z myšlenky napravení celého řetězce a dosáhnutí souladu prvního a posledního jedince za pomoci vzájemné spolupráce všech mezičlánků. Nejneuvěřitelnější se zdá být skutečnost, jestliže se nejvíce uvědomělý mentor nestane poslední článkem, ostatní nedosáhnou pochopení. Takový mentor je schopen nemožného, ale neumí prazákladní podstatu celé historie, přítomnosti a budoucnosti. Nedokáže vidět a zažít lásku.

„Nejsilnější je naděje, která přichází, když už rozum nevěří. Naděje, ta myšlenka srdce.“

Dva dny jsem strávil v posteli a nenáviděl se.

Proč jednoduše nedělám věci, u kterých vím, že bych se cítil lépe?
Tohle není žádná velká věda. Není to tak těžké. Stačí jen vstát z postele. Najíst se. Jít za lidmi. Mluvit s lidmi. Bavit se. Psát. Číst.

Pokud chceš něco dělat se svým životem, tak dobře, pokračuj dál a něco dělej.
Fuj, je to příliš mnoho práce a já ani nevím, kde začít. Nevím jak to všechno zvládnout a proto to nikdy nebude fungovat. Budu souzen. Nemohu to udělat. Nemohu to udělat sám. Nikoho neznám, bude to naprostá katastrofa a nikdo se o to nebude zajímat. Samozřejmě, pointa spočívá v tom, že děláme všechno pro získání si pozornosti a chvály od ostatních lidí. Ano, i já potřebuji získat špetku pochopení. A tím se musím podněcovat, podbízet se a stát se falešným. Dobrá práce, opravdu sleduješ všechny tyto ideály a držíš se jich tak vroucně.

Skvělý, zastavil ses ještě před tím, než si vůbec začal. Jsi tak líný, nikdy ničeho nedosáhneš.
Pokud by si nebyl tak líný, pravděpodobně by ses tak dlouho nevlekl touto depresí. Bože, proč si to tak snadno vzdal? Udělal si z toho kvapné rozhodnutí. Proč nemáš žádné odhodlání a píli? Jsi tak strašně líný. Jsi falešný. Chceš je oblbnout, aby si mysleli, že si chytrý, ale ve skutečnosti si odvedl nejmenší podíl práce a předstíral, že si na tom opravdu tvrdě pracoval a zasloužil by sis uznání. Jestli je snadný způsob, jak toho docílit, tak stačí manipulovat s lidmi. A poté se cítit provinile, protože oh, chtěl si jenom žít podle stanovených morálních hodnot a ideálů.

Proč jsi takový snob a tak vybíravý? Rád by sis myslel, že si lepší než ostatní, že nejsi jeden z nich, obyčejným ignorantem, obyčejným člověkem. Páni, jsi tak naivní. Ale realita je už taková. Jediná věc, která tě dělá jiným je, že jsi naprosto selhal a máš depresi, tak tohle tě dělá zvláštním. Proč na to nejsi hrdý? Nejsi nikdo, jen součást davu. Zůstal si doma a pozoruješ.