Všechny dny vypadají stejně.
Hodiny utíkají tak, jako by to byly reklamy, na které musíme koukat, zatím co čekáme, než začne náš
oblíbený pořad. Domů se vracím pozdě a lžu sám sobě, že zítřek bude lepší.
Že už stárnu? A koho tím chci
oblbnout?
Kromě malinkých
nevýznamných detailů, které se stále dokola mění, bude zítra všechno tak, jak to bylo i včera. Dřív
nebo později si člověk uvědomí, že se nic nezmění.
Stejné věci, stejné ulice, stejní lidé, stejný provoz, stejné
tempo.
Stejný
odpad.
Dny, co začínají dobou,
kdy mi končí škola, ta stejná píseň, pff.
Všichni jsme ovlivňováni vnější silou, která dle své chuti udává směr každému z
nás.
Někdo tomu říká
osud, jiní náhoda. Já to spíš dávám za vinu štěstí.
„Člověk ví, že nicota
nemůže způsobit nějaké jsoucno, a proto je něco věčné.“ A zároveň „nepřemýšlivé jsoucno
nemůže vydat jsoucno přemýšlivé.“